Listopadový cvičák

Dnes bylo počasí, které k listopadu prý vůbec nepatří. Musím věřit, je to můj první listopad, takže nelze srovnávat. Jelikož jsem cítil, že je neděle a po obědě přijde dryl, trochu jsem si "ducnul". Páník mě při tom vyfotil (viz foto). Kdybych to věděl, lehl bych si trochu způsobněji.

Jakmile přišel čas, vyrazili jsme pěšky na cvičák. Tam už čekali hyperaktivní kámošové, tak jsem se s nimi trochu vyběhal a v jednu jsme začali cvičit. Tentokrát mi to šlo prý výborně. Možná to bude tím, že páník nechal paničku doma, nikdo mě při cvičení nefotil ani nerozptyloval a za odměnu byly nové pamlsky (delikatesy). Asi jsem byl trochu unavený z cesty na cvičák, po půlce mě to přestalo bavit a chtěl jsem si trochu pohrát. Trochu jsem s pánem laškoval, ale on nic. Nezbylo než se srovnat a za chvilku už jsem si užil závěrečnou honičku s beaglicemi, pudlem a jack-holkou. Tentokrát chyběla i moje borderka. Nevím, co se děje. Přitom jsem na ni byl tak milý.

Tak toť vše a už se těším na další výcvik. Ségra cikorka prý už umí tancovat. Já jsem zatím dřevo, ale to určitě doženu. Tak zatím ...

Jak to chodí doma?

V novém domově jsem už přes dva měsíce a leccos jsem postřehl. Bydlíme v rodinném domku se zahradou. Z nějakých mně neznámých důvodů se doma člověk nemůže ani "vyprášit". Se vším se chodí ven. Navíc jsem netušil, jakou infantilní radost může takové vykonání potřeby venku způsobit u páničků. Další postřeh se týká povelů. Pokud někdo nahlas zakřičí slovo "Fuj", znamená to něco jako "přihořívá až hoří", to znamená, že jsem objevil nějakou velmi zajímavou věc nebo jídlo. Nejlepší ze všeho je ale spaní. To si užívám, jak jen to jde. Můžu se rozvalit skoro všude, kde se mi zachce. Trošku problém je jen s křesly a gaučem. Tam se musím vplížit, pokud možno, nepozorovaně. O to víc to stojí za to. Na ukázku přikládám pár fotek. 

Zatím se mějte a zase se ozvu se svými psími postřehy.

Jak se cvičí na cvičáku

Chůze

Tentokrát se podělím o zážitky ze cvičiště. Už jsem tam byl asi počtvrté. Jelikož jsem nejmenší, koukali na mě nejprve všichni přes prsty (tedy přes tlapy), ale brzy jsem jim ukázal, že jsem učenlivý a šikovný. Pokud tedy pánikové neexperimentují s pochoutkami. Posledně měli párek a to jsem se vůbec nemohl soustředit na poctivou práci.
Ze začátku tam chodila i jedna z našeho plemene - blue-merle kočka (tedy fena, pardón). Teď bohužel už podruhé nebyla, tak jsem si tam nabrnknul jednu borderku. Ze začátku na mě vrčela, ale když viděla, že jsem genetleman, přestala.

No, nebudu už víc mluvit (nebo štěkat) a přihodím pár fotek z akce (ten pán se zrcátkem na hlavě, co ho vodím na vodítku, to je můj páníček a paní s čepicí je panička).

Lávka

Přivolání

Nebrzdi mě!

Tunelem jedu jak metro

Představení

Ahoj všichni!

Dovolte, abych se představil. Mé jméno je Cinamon Valkar a jsem pes plemene australský ovčák. Doma jsou ale líní mi říkat mým pravým jménem a tak od svého nastěhování ke svým páníkům do Jičína slyším na jméno Albert, nebo ještě lépe Bert.

Jak se vše vlastně událo. Dne 2. července 2011 jsem se narodil mámě Katie a tátovi Dylanovi v chovatelské stanici Valkar v Příbrami. Mezitím se stalo, že moji noví páničkové přišli o svého milovaného pejska Kubu (Anglický kokršpaněl) a z jejich truchlení je na dovolené na hradě zvaném Rožmberk vyrušil krásný pes s uhrančivýma očima. Jelikož v životě nic tak zvláštního neviděli, začali pátrat a dopátrali se až k našemu americko-australskému plemeni. Internet ještě nikdy nebyl tak zahlcen, jako když mí pánikové horečně hledali, kde se k takovému pejskovi dostat. Nakonec byli úspěšní a přesvědčili moji chovatelku ze stanice, že budu v dobrých rukou a tak jsem v nich. Těch rukou je celkem osm - Kačka, Tomík, Jana a velký Tom. I když jim občas něco sežeru, počůrám a tak, mám se u nich velmi dobře. Postupně se učím poslušnosti, chodím na "cvičák" a prý se dám i na agilitu (sice nevím, co to je, ale určitě se mi to bude líbit).

Víc toho zatím nevím, tak snad někdy příště (zatím neumím moc psát na klávesnici).